08 03 01 Slovo

Verzia pre tlač

Pokora

Lucien Siffrid

 

V perlovém věnci ctností zaujímá pokora prvé místo. Ctnosti, které mají původ v ní, jsou: Ušlechtilost duše, srdečnost, stud, takt. Pokoře je nutno se učiti. Kdo již pokorný jest, má milost, dobropis z minula.

Předpoklady k vývoji pokory: Úplné pochopení dokonalých zákonů Božích ve stvoření a jejich prožití, zaručují pochopení nutnosti pravé pokory. A naopak. Pokora přináší požehnání a poznání.

Přece to však není tak lehké, přijmouti tuto nejvyšší milost. Není to podrobení se moci Boží, tlučení se v prsa, lítostivě a s voláním: Má vina! Mea culpa! Není to tupé odevzdání se všemu, co slyšíme z povolaných úst, aniž bychom to také vážně zkoumali, procítili a radostně převáděli v čin. Není to slepé následování věcí nepochopitelných. Tím se jí nedocílí. To vše k pokoře nepřivede. Je to mrtvé, avšak pokora je nejvyšší život. Chození do kostela v noci, na úkor spánku, nebo na úkor dětí, muže, práce, to je "luciferská" pokora.

Mnohému se říká: "Dobrý člověk." Je mu to tak často dokazováno, že to ví. Nechává si to říkati bez protestu. To není pokora. Nechává si to říkati, aniž by zdvořile, ale určitě odmítl. Lichotí mu, je-li chválen. I když snad odmítne, slyší to rád, když někdo obratně zavede řeč na pole, kde se mluví o jeho práci. I když na oko zaprotestuje, chtěl by to nejraději slyšeti ještě jednou.... Je mistrem v umění, vkládati druhým do úst to, o čem chce mluviti. Nechává se prositi a odmítá-li, dokonale to vychutnává.

To jsou ti nejnebezpečnější tvorové. Dožadují se vyznamenání, chtějí býti za své "dobro" odměněni. Dívá-li se takový "dobrý" na ty dole, ví o své nepřekonatelnosti. Takovému je cesta k pokoře provždy uzavřena.

Lidé, kteří si však stále připomínají svou méněcennost a kteří se rozplývají ve zkroušenosti, stojí na druhém pólu pokory.

Pravá pokora vyžaduje však nejvyšší pohyblivost, pilnost, vytrvalost, svědomitost, spravedlnost, vyrovnanost, mlčenlivost, skromnost, bdělost, zdrženlivost, živou účast na bytí každého kamene, každé rostlinky, každého zvířete, každého člověka a zcela zvláště, čisté lásky. Vyžaduje nejkrajnější zdrženlivost v posuzování bližního, která musí býti vždy větší, čím více člověk pokročí v poznání.

Každá kritika bližního je neslýchanou opovážlivostí, jest to vyvyšování se nad působení dokonalých zákonů ve stvoření a nakonec drastické odsouzení sebe sama. Vlastní cesta, která až k dosaženému stupni byla proputována, je tím znehodnocena, znesvěcena. Je to svévolné pohrdání vlastním prožíváním, kterému se člověk oddává a při tom upírá bližnímu právo vlastního vývoje. Čím dále člověk proniká, tím se stává také pokornějším, tím více se přibližuje porozumění a pochopení všelásky Otcovy, Bytí všeho bytí, tím více rozpoznává v každém tvoru Jeho tvůrčí, podporující lásku, kterou na základě svého poznání chce osvědčiti, aby ji dal v díku ve věčném kroužení dále k NĚMU.

Způsob vyjadřování takového člověka je pak téměř dětsky jednoduchý, lehce srozumitelný, protože i on sám se stal jednoduchým.

Krátké, rozhodné odmítnutí pochybujícího z naší strany poznámkou: "ten tomu přece nerozumí," svědčí o naší veliké pohodlnosti. Nikdy neodmítejme vysvětlení svou strohostí a strnulostí a neuzavírejme tu cestu, po níž jsme my směli jíti, abychom byli oporou a pochodní lidstvu. Naše spoutané "já" uvolniti vyjitím vstříc druhému, službou pro "Ty", s velkým " T ", službou "já" bližního, aby i on našel. Musíme však jeho bol spoluprociťovati, abychom nabyli síly k činu. Síly, kterou potřebujeme, abychom mu mohli býti popudem k pohybu kupředu. Prociťujeme-li s ním vědomě, poznáme jeho žal a příčinu jeho bolu a můžeme jej pomalu přivésti k vědomému prožití, stupeň za stupněm, osvětlujíce mu cestu a vyzařujíce jistotu kladným stanoviskem, přesvědčivostí v radostném vzhlížení k Bytí všeho jsoucna.

Pokora je - odvaha ke službě - odvaha k sloužení ve stvoření! ("Mut haben zum grossen "D", zum grossen Dienen in der Schöpfung.") Tuto schopnost nese každý lidský duch v sobě, neboť ona patří ke stvoření, je její nutnou částí. Je třeba jen tuto schopnost rozvinouti. Jakmile se člověk vědomě a radostně vřadí do záchvěvů, zvonění a zpěvu vyvíjejícího se stvoření a dokonalých zákonů, bez podmínek, bez přání, bez otázek, konaje až do krajnosti svou práci bez ohledu na to, na kterém místě, aniž by mu přišla myšlenka, zda jeho výkon bude nebo nebude pozorován a uznán, pokud je mu to všechno samozřejmostí - pak přijal vysokou milost   p o k o r y !   Odvahu ke službě ve stvoření přeměnil ve skutek. Cokoliv pak vykoná, ponese to pečeť pravé pokory.

Škola k dosažení této pokory jsou Kristova slova:

"Pravím vám, abyste neodporovali zlu, ale udeří-li vás kdo v pravou tvář, nastav mu i druhou."

Tím se nemíní tupá odevzdanost a vyzvání k dalšímu vyplísnění, nýbrž klidné, útočníka odzbrojující vytrvání v důstojnosti.

Vyletět, vrátit mu stejnou mincí, by žádného nepřivedlo dále. Naopak, já jako napadený, uražený, bych se v té chvíli rovnal útočníku a zapředl bych se do vláken zvratného účinku protizákonného jednání. Pak bych nestál výše než on. Neboť níže stojící mne nemůže urazit, rovnocenný úmyslně také ne a výše stojící, jemuž bych své ruce pod nohy jeho položil, to také nemůže udělat, právě proto že stojí výše.

Musíme vždy státi nad možností urážky. Zůstaň vždy důstojně klidný, nerozčil se, nestav se na stejný stupeň jako ten druhý. Budeš-li uražen od někoho, kdo stojí na stejném stupni, pak tvé důstojné chování jakožto -lepšího- jej poučí a zahanbí. A neučinil-li to úmyslně, bude jeho prožití veliké. Oba pokročíte tak kupředu. Budete si navzájem zavázáni díkem.

Výrokem Kristovým není míněno, vydati se bezbranně útokům na svou čest ani tupé přihlížení svého napadání a urážení. Je to myšleno slovně, slovy. Tvář je jen obraz.

V případě hrubohmotného útoku má jistě napadený právo se bránit. Zde je však míněn duchovní děj - vzájemný vývoj těch, kdo hledají Světlo , neb kdo jiný by mohl opatřiti rozuzlení vin, než naše okolí, které toto činí arci nevědomě? Teprve až vina postiženého je zcela smazána, nemůže jej již nic zlého zasáhnouti. Odtud slova Kristova: "Já však pravím vám, abyste neodporovali zlu."

Výklad tohoto:

Člověk se může jen tak dlouho cítiti napaden, dokud není pokorný. Kdo žije v pokoře, nemůže útok pozorovati ani cítiti. Také nemůže se strachovati před nebezpečím, neboť on stojí cele v čisté síle, v ochraně Světla. Žije ve svatých zákonech Páně, v nichž krouží celé stvoření.

Pokora jest odhodlané sloužení lásce. A tuto lásku nám přinesl Ježíš. Svatou vůli nám přinesl Imanuel. Láska jest Ježíš, Vůle jest Imanuel. Oba Synové Boží přinášejí sama sebe. A co neseme my?

Nároky, přání, rozumbradství, pýchu. Lpí na nás hory žalu, neštěstí a osudových ran. To jsou ty hory, které má čistá a veliká víra přenášet.

Vytrhněte se jedním rázem z těchto nakupených hor překážek. Prožili jste již dosti žalu a tísně.

Cesta bude brzy uzavřena. Vejděte branou pravé pokory do světlých dnů zítřka.

 

Modleme se:

Pane, nauč nás býti silnými v pokoře...

Amen

 

Ukážka zo spisov Luciena Siffrida